Soucit

Všimla jsem si, že si lidé hodně pletou soucit s lítostí.

Co je vůbec soucit?

Soucit je pocit, kdy s člověkem soucítíte, kdy respektujete jeho chování,  berete ho takového jaký je... bez ohledu na to, jestli se vám jeho chování  líbí nebo ne. Soucit není, že se vžijete do role člověka, že berete na sebe jeho emoce... Pokud přebíráte na sebe jeho emoce, okamžitě vám to ubírá energii, tím pádem si sami sebe nevážíte, odcházíte od svého Já a zase jsme u lásky, sebelásky...Soucit není ani to, že druhého litujete, protože každý jsme jedinečný, dokonalý, každý jsme střípek Boha..., pokud litujete, vidíte v druhém, že je něco méně než vy...tím pádem nedůvěřujete Bohu, že vše stvořil dokonalé, jedinečné.. Protože všichni jsme stejně dokonalí, úžasní, krásní....

Uvedu příklad, nelíbí se nám, že je někdo týraný, co to ale znamená? Že týraný člověk si přitáhl do života přesně takovou situaci i člověka, který mu pomáhá k vnitřní síle. Tím pádem nemají lásku ani jeden a učí se lásce oba. Nemluvím teď o tom, že můžeme třeba jen slovně zasáhnout, ale někdy to prostě nejde a můžeme jen soucítit. Je potřeba si uvědomit, že každý jsme duše a každý máme jinou cestu přes jiné učení a pochopení, ale přesto všechno učení nás vede k lásce, k sebelásce...

Soucit bych přirovnala k lásce. Pokud soucítíme, cítíme k tomu člověku lásku. Pokud víme co je láska, víme, že každý tou láskou je a nikdo není lepší ani horší, prostě všichni jsme Božskou dokonalostí, láskou....