Lišejník islandský

 

Pukléřka roste keříčkovitě do výšky kolem 10 cm. Její stélka má olivově zelenou až nahnědlou barvu, někdy ale přechází přes šedivou až k bílé. Spodní strana stélky je vždy světlejší a má bílé tečky. Starší a odumírající rostlina má potom barvu červenohnědou. Lupenitá stélka je nepravidelně vidličnatě rozvětvená, většinou stočená do žlábkovitých trubiček, končící zploštělými, kadeřavými úkrojky. Na stélce se místy vyskytují miskovité plodnice, zprvu zelené barvy, později hnědé. V období sucha je pukléřka chrastivá a lámavá, za vlhka měkne a kožovití.

Vyskytuje se především v tundře severských zemí, dále je rozšířena ve velké části Evropy, USA a Kanady a Asie.

Roste přízemně na kyselých, vřesovitých půdách, nejčastěji pak v horských oblastech tundry. Na Islandu roste i na lávových svazích. U nás se vyskytuje hlavně na horách, ve vlhkých lesích roste mezi mechem a trávou. Její výskyt je znakem čistoty prostředí a zdravosti přírody. Snese i měsíce trvající sucho.

V severských zemích sahá tradice použití v léčitelství do daleké historie, pro zbytek Evropy se lišejník začíná opisovat v herbářích někdy v 18. století. Preventivním užíváním napomáhá k podpoře imunitního systému, zásadní je její vliv na přirozené funkce dýchacího systému. Přidává se do různých pastilek a sirupů. Její hořkost podporuje přirozenou chuť k jídlu a trávicí trakt. Ve větším množství může podráždit trávicí trakt a vyvolat průjmy, jinak je netoxická a bez vedlejších účinků.

Stélku sbíráme od jara do podzimu a to za suchého počasí. Ze stélky odstraníme nečistoty a cizí příměsi, které na lišejnících často ulpívají (jehličí, mech, tráva, atd.). Sušení by mělo probíhat rychle a ne zbytečně dlouho, čím více stélka přesychá, tím více pak ztrácí barvu. Je možné sušit na slunci i ve stínu. Chuť usušené drogy je slizovitá a hořká.

 

 

Nařezanou stélku pak můžeme užívat vnitřně v nálevu, kdy se hrst drogy přelije 250 ml vroucí vody a nechá vylouhovat čtvrt hodiny. Připravuje se také silněji koncentrovaný macerát, nebo tinktura. K vnějšímu použití se vytváří balzámy s přídavkem pukléřky, nebo také odvary pro použití v obkladech. Přidává se do bioinformačních zubních past a do čajových směsí.

Pukléřka patří do říše hub a také mezi zástupce lišejníků. Lišejníky jsou takzvané podvojné organismy – lichenizované houby. Jejich stélky tvoří vlákna hub a buňky sinic, či řas. Těsná symbióza, kde řasa získává pomocí houbových vláken vodu a živiny a sama pak poskytuje organické látky tvořené fotosyntézou.

 

 

Zajímavostí je, že lišejník islandský tvoří jednu z hlavních složek potravy sobů.