Kotvičník zemní
Kotvičník zemní
Kotvičníku roste po světě asi 15 druhů. U nás se vyskytuje kotvičník zemní. Bylina, jež se používá v léčitelství po staletí, má v poslední době trendový význam i ve fitness společnosti. Jednou z jeho hlavních atribut je totiž podpora hormonální aktivity, která je pro růst svalů zásadní (v případě testosteronu).
Spousta kulturistů používá kotvičník jako doplněk stravy. Zásadní je i jeho vliv na pohlavní orgány a reprodukční systém. S narůstajícím věkem přirozeně upadá hormonální aktivita, v některých případech dokáže kotvičník oživit životní energii a nastartovat libido. Často se o kotvičníku mluví jako o mužské bylince, pravda je taková, že jeho vliv se upotřebí stejně dobře i u žen.
Popis kotvičníku
Jedná se o jednoletou poléhavou bylinu, kořen je tenký a vřetenovitý, lodyha tenká a oblá, od báze větvená, pravidelně olistěná, dorůstá až do 50 centimetrů. Listy jsou vstřícné a lichozpeřené, modrozelené barvy na líci a šedozelené na rubu, tvaru vejčitého až kopinatého, jsou velmi krátce řapíkaté, přitiskle chlupaté.
Kotvičník má pětičetné květy, korunní lístky jsou žluté barvy. Plody zploštěle kulovité, rozpadávající se na 5 trojbokých plůdků, které jsou z vnější strany ostnité. Semena jsou vejcovitého tvaru, světle hnědé barvy. Kvete v červnu až v červenci.
Rozšíření kotvičníku
Původně pochází nejspíš ze Středozemí a Blízkého východu, nebo z oblasti Saharské Afriky, k nám byl původně zavlečen na překladové nádraží Praha Smíchov - Praha Žižkov. V poslední době se častěji pěstuje a také zplaňuje v okolí zahrad a zahradnictví, kolem cest a chodníků, při okrajích silnic, kolem železnic. Celkové světové rozšíření sahá i do polopouštních oblastí v Asii, Africe, Austrálii, v Jižní i Severní Americe.
Ekologie
Roste často na lehkých, sypkých půdách s nezapojenou vegetací, v teplejších oblastech. Daří se mu na ruderálních stanovištích, tedy při železnici, na okrajích silnic, na rumištích, kolem pískoven.
Užití v léčitelství
Řecký lékař a botanik Pedanius Dioscorides popisuje Tribulus ve své encyklopedii o bylinném lékařství už v 1. století našeho letopočtu. Ve středověkém herbáři lékaře Pietro Andrea Mattioliho je kotvice zemská popsána a přirovnávána ke kotvici vodní. Obě rostliny se nakládaly do bílého vína, tyto nápoje prý sloužily proti hadímu jedu a také otokům.
Moderní medicína přiznává kotvičníku dosti zásadní účinky (viz výčet v úvodu). Na trhu jsou k dostání bylinné tinktury, kapsle, sušené plody i nať. Sběr a úprava Nať můžeme využívat po celou dobu vegetace, celou bylinu sbíráme i s kořenem v září, nebo před prvními mrazy. Rostlina se zbaví substrátu a nečistot, nastříhá se na menší kousky a suší se na plátně. Z usušené byliny se dají dělat odvary a výluhy. Z pupenů se dělají tinktury.
Poznámky
Kotvičník lze dobře vypěstovat i v našich domácích podmínkách. Jedná se o nenáročnou, plevelnou rostlinu. Potřebuje však dobrou půdu, tedy sypký písečný podklad a vhodné podmínky- teplo a sucho. Jeho sběr a následné stříhání je poněkud pichlavá záležitost. Co se týče evropských pěstitelů, hraje prim Bulharsko. Kotvičník pocházející z této země vykazuje značně vyšší podíl účinných látek a je na trhu vysoce ceněný.
Obsah účinných látek
- fytosteroly (rostlinné „anabolické steroidy“)
- flavonoidy
- saponiny
- glykosidy
- vitamín C
- třísloviny